J. H. Krchovský – Výběr básní

Po delší době se vracíme k sekci Art, která slouží pro naprosto nemarketingovou relaxaci. Tentokrát se můžete začíst do výběru z básní J. H. Krchovského.

Bylo mi dneska tak smutno z mých vlastních slov
jimiž furt naříkám, jak žiju stěží
tak jsem si v podvečer zašel sám na hřbitov
abych si upřesnil, co je to Nežít

Chodím a přemýšlím; přituhlo, stmívá se
nemám se k odchodu, postávám před branou
a koukám se strachem na vločky ve vlasech
jestli v nich roztají, anebo zůstanou

Slyším však hrobníka: „Hej, pane, zamykám
mrtví chtěj taky spát, běžte už domů!“
poslušně odcházím, proboha, ale kam?!
vracím se k aleji hřbitovních stromů

(Valčík s mým stínem, 1982)




Dnes v noci dostal jsem zas jednou do držky
když jsem šel od Šupů na noční tramvaj
kousek dál od místa, kde pečou pirožky
v koutě, kam opilci obvykle srávaj

Byl jsem bit jako pes a ani nevím kým
vím jen, že byli dva a tma jak v pytli
mám vůbec z včerejška dost chudé vzpomínky
(byl jsem sám ztřískaný, už než mě chytli)

Vím jen, že z rypáku krev proudem tekla mi
pak ještě jeden z nich kopnul mě do rtů
uleh jsem do stínu lákavé reklamy
s nabídkou zákusků, zmrzlin a dortů

(Valčík s mým stínem, 1982)




Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si

(Nové valčíky, 1984)




Dům ve tmě, v domě tma, dům na samotě
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
zemřelo steskem, asi dva dny po mně

(Mé lebky stín, 1990)




Bylo to nedávno, teprve před pár dny
seděla opodál v příšeří vinárny
furt na mě koukala, byla dost opilá
řek jsem si, že by se snad ještě vzchopila

Ve stavu, kdy už se pode mnou motá zem
přisedl jsem si k ní (se slušným dotazem)
a s pěnou u huby jak bych měl vzteklinu
vjel jsem jí pod sukni dlaní až ke klínu

Poněkud pasivní (i to mi přišlo vhod)
lhostejná, se zrakem upřeným v jeden bod
dělala jako že nic to s ní nedělá
alespoň zpočátku, když ještě seděla

…Zůstala pod stolem, punčochy u kolen
vstal jsem a pil jsem dál (aspoň já ukojen)
potom ji odnesli. A pořád čuměla!
snad, v lepším případě, byla jen umělá…

(Všechno je jako dřív, 1992)




Odešla… Inu co, lhal bych, že brečím…
odešla s úsvitem (alespoň s něčím)
po čtyřech odlezla k domovním dveřím…
že prý mi nevěří (a tomu věřím)
a že prý od včera (lež v jednom kuse!)
neměla vůbec nic teplého v puse

(Všechno je jako dřív, 1992)




Hlídám své šílenství v únosných mezích
střídavě pobývám na obou březích…
co nejdál od břehů! Po proudu k jezu
jak Charón v lodi své nocí tě vezu

Lůžko se kolébá… Do rytmu, zvolna
necháš se proudem nést ke všemu svolná
všechno je lepší než nehybný močál…
a z pádu neměj strach; ten pád už počal

Teď už nic nebude stejné jak předtím
za chvíli spočinem na břehu třetím
poslední, devátá, úlevná vlna…
spi… Zdrávas Maria… Čeho žes plná?

(Všechno je jako dřív, 1992)




Potopa! V nás, i tam… Pánbůh se hněvá
a to jsme teprve Adam a Eva…
sundej si z ní ten list, radši se svlečem
u brány postává ňákej vůl s mečem

(Poslední list, 2003)




Další noc před sebou v potu a hrůze…
zmítám se v peřinách… Poněkud sám
…konečně usínám, na údu uzel
kdybych snad zapomněl, k čemu ho mám

(Poslední list, 2003)




Nedělám nic. Už přes měsíc
akorát chlastám ještě víc
přičtu s i k dobru na konto
že vůbec dělám aspoň to

(Poslední list, 2003)




Co jsem to měl… Fuj, mouchu v puse!
půl mouchy leze po ubruse
svou druhou půlku asi hledá…
to je můj přesný obraz, běda!
dívám se na ni v tklivé něze
ještě chce žít! Furt ještě leze

(Poslední list, 2003)




Zamženým oknem hledím ke hřbitovu nahoru
počítám v duchu, kolik mi tak ještě zbývá
poslední list se snesl na dvůr z mého javoru…
jdu ke sklepu, ach bože: už jen čtyři piva

(Poslední list, 2003)




Vlak jede krajinou, záclonka mlaská
pod ní se rýsuje nehybná maska
tvář, která bývala dřív tváří mojí…
a dívka naproti bojí se… Bojí?

Neboj se, nekoušu… (Rád bych se zakous!)
vida, mám erekci! No, jakous takous…
dívčí pot dělá své: úd hrůzně vzrůstá
a dívka úžasem otvírá ústa

Žádnej strach, maličká, jsme tady sami…
stačila akorát vykřiknout: „Mami!“
vtom jsem se probudil, kalhoty dole
šeptá mi do ucha: „Pokračuj, vole“

(Poslední list, 2003)




Za okny žhnou adventní věnce
duše se k nebi upíná
jízdenka v prázdné peněžence
a loňská rybí šupina

Svět k posrání, svět k zešílení
Ježíška v chlévě převinou
a znova chléb se v tělo změní
a víno v krev, krev nevinnou

(Nad jedním světem, 2004)




Prý už mám dost! Zvedají židle, zavírají…
i za tebe, ač sám, teď účet platím v Ráji
ještě mi zbylo… V Pekle bude otevřeno!
heslo je stejné jako tady: tvoje jméno

(Nad jedním světem, 2004)




Naposled zamávám na cestu vlaštovkám
a pak se (navždy už?) zabedním v domě…
málo jsem miloval?! (Když se teď takto ptám?)
co je mně po lásce! Co je jí po mně…

Žádný jed, žádný pád, žádný hřeb do hlavy
žádná krev nestříká po stěnách ze žil
(žádný strach, že bych si ukousnul pohlaví…)
lze mluvit o lásce, když jsem ji přežil?

(Nad jedním světem, 2004)




Zmizela jako sen… Jako vše vysněné
nebyla? Byla tu! Ještě mě škrábla!
tři čáry jejího prvního písmene…
dotekem anděla znamení ďábla

(Nad jedním světem, 2004)




Lásku už nikdy víc! Tu fatu morgánu
co s každým krokem vstříc vzápětí mizí…
řeším spíš zoufalou finanční krizi!
což prodat některý ze zbylých orgánů?
z tohohle třeba by šly dělat špízy

(Nad jedním světem, 2004)




Ne, nechci nic… Jen se mi stýská po tvém hlase
(ozvěna tvého jména tichem rozlehla se…)
až do smrti jsem čekal na tvůj telefonát!
a čekám pořád… Víc už ale nelze skonat

(Nad jedním světem, 2004)




Každý svou cestou… Láska není
nic pro nás, slabší povahy…
nestaví ani na znamení
a život je jen pro vrahy

Zabij mne, prosím! Abych ožil…
láska je smrti oslava
po kapkách krev mi vlévá do žil
a po litrech ji odsává

(Nad jedním světem, 2004)




Stín vidí stín; stín pavouka
jenž síť nad jeho hlavou tká
…dohasla svíce, stín už netká
a situace nemá svědka

(Nad jedním světem, 2004)




Vpíjím se do své tmy očima rudýma…
noc říká, že je den? Znám lepší lhářku!
ta ale odešla… Nechápu kudyma
vždyť nemám dveře! Jen čtyři zdi nářků…

(Dvojité dno, 2008)




Sbohem a obojek. Líbá tvůj kastrát
měl jsem tě příliš rád… Sbohem a nasrat!
tak se měj, lásko má; navěky zatím…
teď už se nemusím bát, že tě ztratím

(Dvojité dno, 2008)




J. H. Krchovský

Básník J. H. Krchovský (občanským jménem Jiří Hásek) se narodil 22. dubna 1960 v Praze, kde se vyučil zedníkem. Od roku 1977 je bez povolání. Žije v Praze a v Brně.

J. H. Krchovský vzešel z prostředí pražského undergroundu a je v současné české poezii svérázným nonkonformním fenoménem. Krchovského groteskní, rýmovaná a pečlivě rytmizovaná poezie se navrací k tradici české dekadence, jejímiž konstantními symboly jsou smrt, bolest a zmar zahalené do dusivého alkoholicko-erotického oparu.

V současnosti se věnuje společně s kapelou Krch-off převodu některých svých básní do hudební podoby.



1. Únor 2010

Štítky:  ,

Kampaň dne

Kampaň dne: 3D direct mail na 877 architektů zařídil 229 schůzek pro zástupce Kingspanu

Časopis Direkt

  • Časopis pro direct marketing
  • Aktuality z ČR i ze světa
  • Výsledky světových soutěží
  • Průzkumy, analýzy, rozhovory
časopis DIREKT